Anežka Böhmová
1.
Anežka Böhmová v Lužickej ulici
kdopak by neznal tu poběhlici
za voknem sedící lákala mladíci
Bůh vodpusť nešťastnici
2.
Měla milýho čtrnáct let starýho
na duchu mdlýho, špatně vychovanýho
Robert Páv byl zvanej, neb byl tuze mladej
přeubohej velice
3.
Doma fotrovi sto zlatejch vyfouk
do Prahy zamířil by tam pustě hýřil
a jak to bejvá už, koupil si V kotcích nůž
nabroušenej moc prudce
4.
Na Böhmovou kýv, na zem si vodpliv
korunu jí dal, by jí miloval
a pak jsou šli stoje vedle do pokoje
by tam lásku tvořili
5.
Anežka svlíká se, nůž však už blejská se
Robert šel k ní blíž, píchnul jí pod kříž
píchnul jí pod paží Böhmová se kácí
krev teče na kanape
6.
Z toho mládenci příklad si vemte
ženský prodejný vy nemilujte
neboť jeden neví co má druhej v ledví
potom pláčou rodiče
Cvočkář Danda
1.
Už to kdekdo ví, už to hudci hudou,
že na volšanským hrobě čerstvý věnce budou,
už to kdekdo ví, co se Dandovi
stalo včera vo půlnoci.
2.
Pustou noční tmou šly dvě hyeny,
vylezly na zeď, stáhly haleny,
zavřely voči, páč jim svítily,
aby Dandu zabily.
Cvočkářem byl Danda, bejvala s nim sranda,
když v hospodě seděl, žádnej nic nevěděl,
že von týhle noci přijde do zlý moci
Cimra a Jurenskýho.
3.
Bylo k půlnoci, Danda domů jde,
a jak tak přijde mezi ty dvě zdě,
tu naň Jurenský s Cimrem vyskočí
a praští ho do vočí.
Byl to mord moc hrozný, bodali ho nožmi,
měli nože dlouhý a křičeli: pojdi,
bodali ho pořád do prsou i do zad,
až mu jeden natrh plíce.
4.
Danda pobitej padá do bláta,
z tváře mu visí masa záplata,
marně měsíček z mraků vyhlíží,
nikdo už ho nesklíží.
Ty hyeny podlý mu pak všecko zbodly,
stáhly z něho boty, sako i kalhoty,
i ty zlatý zuby vyrvaly mu z huby,
všecko daly do frcu.
5.
Přišli četníci na místo činu,
aby změřili krve kalužinu,
aby chytili ty dva raubíře,
co zabili cvočíře.
Vyteklo z něj krve, povídali prve,
čtyři hrnce nový, vosmižejdlíkový,
přec ti lotři voba vraždit budou znova,
vždyť jsou přece z Hlubočep.
6.
K ránu cvočkáře Dandu sebrali,
s fůrou do města k špitálu jeli,
sešívat ho tam bude doktor dnes,
chudák zkusí jako pes.
Už tam Danda leží nedaleko dveří,
má na sobě deku a nemůže z fleku,
že nemůže pívo, z toho je mu blívo,
čeká na svou hodinku.
7.
A už je s Dandou na věky ámen,
stará Dandová sedí u kamen,
vzlyká potichu, slzy jí kanou,
snad ty lumpy dostanou.
Však pes policejní, nad kterýho nejni,
nechyt stopu vraha, ten se směje: haha,
neb už funus bude, mnoho lidí pude
na tu cestu poslední.
8.
Z toho mládenci jasně vidíte,
že tuze chlastit raděj nesmíte,
kdyby Danda byl tolik nechlastil,
hyeny by vobelstil.
Je-li možno kdesi děvče namluvte si,
a při víně zpěvu milujte tu děvu,
pijte radši s mírou, ona bude s vírou
čekat na vaše činy.
Chytila patrola prostitutku mladou
1.
Chytila patrola prostitutku mladou,
vedla jí po Praze ulicí Celetnou.
2.
Tam na jednom rohu, stáli tam dva kluci,
Divili se tomu, že s patrolou musí.
3.
Já nic neukradla, já jsem ještě mladá,
Zeptejte se na mě, zná mě celá Praha.
4.
Na Kameným mostě holka sebou trhla,
přeskočila klandr, do vody se vrhla.
5.
Do vody se vrhla, dělají se kola,
je to prostitutka, tak jí nejni škoda.
6.
Neposmívejte se, vždyť se to nesluší,
třeba prostitutka stejně měla duši.
Výlet na Křivoklát
1.
Jednou z rána za svítání
vzbudila mě moje paní
"Kadle, snad bys nechtěl spát,
vždyť jedem na Křivoklát."
2.
Vrh' jsem na ní pohled vzteklý
a hned jsem vjel do fuseklí
a než bys řek ainc cvaj draj
klusali jsme na tramvaj
3.
Na nádraží bylo živo,
tak jsem vytáh jedno pivo
a už bylo na čase
jít se mačkat ke kase
4.
Když jsem lístky šťastně koupil
a na perón s nima vstoupil
jak vokurky do láku
šoupli nás do hitláku.
5.
Křivoklát je město známý
zvláště svými hospodami
jinak na něm není nic
než to pivo z Popovic
6.
Máma s klukem pili vodu,
pak se vrhli na přírodu
a že bylo horko ňák,
tak jsem vrh' se na koňák.
7.
Nevím kde kluk s mámou byli,
ale když se navrátili
hledali mě kolkolem
až mě našli pod stolem.
8.
Pak se stala změna s paní
hostinský měl slitování
prožili jsme legraci
s křikem: "Vlak je ve štaci!"
9.
"Šmarjá Kadle!", vzkřikla žena,
"Nestůj tady jako stěna,
vezmi kluka za ruku
a dej chleba do vaku."
10.
A já, že byl po koňáku,
dal jsem kluka do ruksaku
a za mámou bez hluku
táh jsem chleba za ruku.
11.
V Křivoklátě na nádraží
průvodčí nás vlaku střeží
volá s úsměvem na líci:
"Kampak jdou s tou vopicí."
12.
Za mnou, bledá jako stěna,
stála moje dobrá žena
Řek jsem jí pln rozpaků
"Vidíš, nesmíš do vlaku."
13.
Věřte, je to úkol těžký
z Křivoklátu šlapat pěšky
co je moc, no to je moc
šlapali jsme celou noc.
14.
Ještě dneska zlostí krnu
když si na to jen vzpomenu
sláva, nazdar výletu
už je konec, už jsme tu.
Na jednom hradě
1.
Jak žili předkové před mnoha lety,
co vše způsobil osud prokletý,
co byly souboje, co byla láska,
to vám teď poví píseň kramářská.
2.
Na jednom hradě, kdysi a kdesi,
mnoho mil jízdy pustými lesy,
žil rytíř Mírek, měl príma knírek,
a paní Jitka, neměli dítka
3.
Ve psích a hádkách žili tam spolu,
až jednou Mírek bouchl do stolu,
paní má milená, kytičko moje,
už tě mám dost a jedu do boje.
4.
Připrav mi chochol, helmu a šavli,
přibal tam Sidol, jedu přes Davli,
vyskočil na koně, zamával hledím,
Teď se tě zbavím, a to si medím.
5.
Sotva však zmizel v oblacích prachu,
přicválal Cyprián s pytlíkem hrachu,
zastavil pod hradem, vyndal své krámy,
tím hráchem házel v okno své dámy.
6.
Já jsem ten Cyprián, rytíř jsem smělý,
již moji předkové píseň lásky pěli,
župajdy, župajdá, já tě mám moc rád,
župajdy, župajdá, já tě miluju.
7.
Láska však konec strašlivý měla,
byla vám z toho převeliká mela,
neb rytíř Mírek chtěl shodit knírek
vrátil se na hrad a milence dopad.
8.
Byl z toho souboj na kraji lesa,
Mírek vítězí, Cyprián klesá,
osud prokletý do toho vrazil,
Mírek do Cypriána kord svůj zarazil.
9.
Jitka, když viděla konec ten hloupý,
tak si připravila otrávené kroupy,
osud prokletý do toho praštil,
Mírek je našel a všechny je zbaštil.
10. (Zpomalit)
Mrtev je Cyprián, mrtev je Mírek,
aniž si oholil ten príma knírek,
Jitka zoufala, lkala jak tuleň,
z nešťastné lásky vrhla se v studeň.
11. (Původní tempo)
Jak žili předkové před mnoha lety,
co vše způsobil osud prokletý,
co byly souboje, co byla láska,
to vám teď řekla píseň kramářská.
Na Malém rynečku
1.
Na Malém rynečku stojí pod podloubím krám,
prodává tam Majolenka sůl, pepř, tymián,
jednou tam k ní do krámečku přišel mládenec
koupiti si pro kanárka za dva semenec.
La la la la lala la lálalalalá
koupiti si pro kanárka za dva semenec.
2.
Potom o svým kanárkovi vyprávěl jí moc,
a než jí to dopovídal byla temná noc.
Majolenka drobátko se napřed styděla,
a pak řekla, že prý by ho ráda viděla.
3.
On jí řek', by k němu přišla, kdy jen bude chtít,
že prý bude kanáreček velkou radost mít.
Majolenka zarděla se skoro po uši,
a pak řekla: "Pane Álojs, to se nesluší."
4.
Nepřestával naléhati ani na chvíli,
až se spolu naposledy přece smluvili.
Ona řekla: "Dneska večer se k nim podívám,
počkají jen, pane Álojs, až si zavřu krám."
5.
A když k sobě do komůrky pan Alojs jí ved',
kanárek hned povyskočil, zašveholil hned.
Když se jí pak Alojs zeptal, kdy že přijde zas,
řekla: "Zejtra, pane Álojs, zase v tenhle čas."
Tydlitát
1.
Tydlitát měl na Žižkově z nouze dvě děti,
že byl pokrejvač, to račte věděti.
Při ruce měl přidavače Tondu Bureše,
kterej mu přidával na střeše.
2.
Tydlitátová si táty tuze hleděla,
že jednu vadu má, to dobře věděla,
a vždycky mu říkávala: "Hele, Vojtěchu,
když seš prdlej, nelez na střechu."
3.
Dva dny nato spravovali střechu radnice,
Vojta Tydlitát, ta tvrdá palice,
aby zdárně dokončil svůj denní seriál,
poslal Tondu pro materiál.
4.
Jede Tonda s matriálem, jede Tonda rád,
tlačí dvoukolák dolu z Vinohrad,
a když přijel pod radnici, vzkřikne na střechu:
"Tak sem tu s tim vápnem, Vojtěchu!"
5.
V Tydlitátovi však zrovna míza bujela,
když mu najednou noha ujela,
a než v sobě začal hledat ducha potěchy,
cejtil, jak se nese ze střechy.
6.
Ježíšmarjá, Bóže lidi, to byl hroznej pád
když se za Tondou rozplác Tydlitát.
A už cejtí Tonda Bureš, k svýmu ouleku,
jak se trapem nese na střechu.
7.
Přistál rovnou za komínem, honem se ho chyt,
ale zavadil nohou vo škopík.
Ve snaze ho zachytit svou pevnou ruku vztáh,
jenže škopek zmizel v hlubinách.
8.
Tydlitát se hrabe z vápna a je věru rád
díky Tondovi že přežil tenhle pád.
Už se těšil, jak to spolu všechno oslaví,
když ho škopek majznul do hlavy.
9. (První půlka sloky zpomalí - tango)
Čtyři páry černejch koní jedou přes Žižkov,
vezou Vojtěcha rovnou na krchov.
Ale že měl Tonda Bureš Tydlitáta rád,
vzal si vdovu s firmou Tydlitát.
Don Špagát
1.
V černých lesích ukryt leží
lajbrhauptman Don Špagát,
vedle něho stojí vartu
Špinifiks, hauptkamarád.
Don Špagát tu k němu praví:
"Nejvěrnější příteli,
dnes chci Felsenburg zdrancovat,
tam, co Amálie dlí."
* Mezihra - konec sloky (po každé sloce)
2.
Don Špagát hned bandu svolal,
inšvégry se ozbrojil,
a když půlnoc uhodila,
ku zámku se přiblížil.
Špinifiks zazvonil u vrat,
že je chudý vandrovník,
a když klíčník mu otevřel,
hned s bandou do zámku vnik.
3.
Ach, přesmutné podívání
co Don Špagát počínal,
každé duši, bez pardónu,
nos i uši uřezal.
Vtrhli jsou hned do šláfcimru,
tam všechno zmordovali,
jenom krásnou Amálii
na životě nechali.
4.
Pak zasedla banda k stolu
a počala hodovat,
Amálie musela rum,
englišpitr nalejvat.
"Nynčko uvař černý kafe",
Špagát pravil dopálen,
"pak se s tímto světem rozluč,
nevyjdeš víc živa ven".
5.
Amálie tam v kuchyni
kafe jim uvařila,
ale tajně do mašiny
utrejchu přihodila.
Každému pak nalejvala,
nejdřív vypil Don Špagát,
Špinifiks, ach, počne ihned
na bolení naříkat.
6.
"Ha, persono ošemetná",
Don Špagát se rozzlobil,
a vytáh svůj ostrý palaš,
do srdce jí ho vrazil.
Pak začali umírati
z bandy jeden po druhým,
Don Špagát, ach, s Špinifixem
žádný nezůstal živým.
7.
Přišlo dvanáct policajtů,
chtěli frhér držeti,
než, vše bylo zmordováno,
nemohli nic zvěděti.
Dali jsou se v hodování
do kafe se pustili,
a pak, s velkým bědováním,
též ducha vypustili.
8.
Protož sobě příklad vemte,
jak zahynul Don Špagát,
jako, že ti policajti
měli nechat kafe stát.
Nepijte rum, englišpitr,
varujte se vší zlosti -
pak můžete zde na zemi,
užít spokojenosti.
Kde je moje máma
1.
Někde za horama pláče moje máma,
že má syna na vojně,
že fasuje denně veku komisárku
a von že by sežral dvě.
Vojna je jak řemen, von je chudokrevnej
to si máma povídá,
perouc plačky podvlíkačky
pro svého milého synáčka.
R.
Kde je moje máma, kde je, kdo jí zná
někde za horama na mě vzpomíná,
někde za horama pro mě pláče snad,
kde je moje máma, k té se vždycky vrátím rád.
2.
Dnes mně psala máma, chlapče nebuď fláma
pana lojtnanta si važ,
spi na levym uchu, drž si nohy v suchu,
Francbajvajnem si je maž.
Táta prodal voly, mě ňák v zádech bolí,
tak tě líbám na čelo,
kluci se mi smáli, smíchy řvali,
jen mě smát se nechtělo.
R. ---
3.
Poslala mě máma bednu s lahůdkama,
abych prej tam neměl hlad,
roťákovi štrůdle, kaprálovi nudle
hned jsem z toho musel dát,
stráža si vzal krátký, kluci karbanátky,
hejtman z husy pečínku,
a jak se prali, div nesežrali
i tu prázdnou bedýnku.
Na Poříčí dítě křičí (Láska zhrzená)
1.
Na Poříčí dítě křičí
ženská drhne schody.
Dítě brečí, ženská klečí
a myslí na svody.
Matko Boží s tvým Jezulátkem,
mužský, to nejsou lidi,
než se zas pátek sejde s pátkem
za ženskou se stydí.
2.
Já neměla U Anděla
tenkrát rande míti
Z choutek těla nemusela
jsem dnes matkou býti
Matko Boží s Jezulátkem svým
von měl tak modrý voči
před sebou jako dnes ho vidím
hlava se mi točí
3.
Jaro bylo, pravil Mílo
já po tobě toužím
sváděl tělo, tělo chtělo
teď se sama soužím
Matko Boží s tvým Jezulátkem
víckrát nechci vojáka
nevzpoměl na mě ani řádkem
jinou asi láká.
4.
Dítě vzala, spát ho dala
vod prádle do koše
dítě houpá, ještě doufá
čeká listonoše
Nečekej, nedoufej, jdi rač spát
mužský to nejsou lidi
lhal ti, když říkal, že má tě rád
teď se za tě stydí.
Píseň strašlivá o Golemovi
1.
Slyšte blondýni i brunetové,
zrzavé i černé brunety,
slova písně čistě zbrusu nové
o příběhu z naší planety.
Píseň tato Goléma se týče,
smutná je a taky poučí,
že se mají ovládati chtíče,
jinak že to dobře neskončí.
2.
Dovolte, bych suše předpokládal
Golema, že všichni znáte tu.
Rabín Lev, že z hlíny ho uplácal
protože měl vzteka na tetu.
Ta teta mu někam založila
jeho staronovou trumpetu
a tím pádem ho tak urazila,
že si uhnět kata na tetu.
3.
Katem tím měl právě Golem býti
a přísně dohlížet na tetu
eventuelně ji zahubiti,
kdyby nevydala trumpetu
Vona ale teta byla fešná,
pěkně rostlá, zcela vášnivá
všeckejm mužskejm byla nebezpečná,
na oficíři byla divá.
4.
Ze začátku Golema se bála,
hnusil se jí, že je hliněný
toho se však nikdy nenadála,
že je do ní zamilovaný.
Div divoucí je to totiž věru
opravdu, docela skutečně.
miloval tu svůdnou Evy dceru
velice a taky zbytečně.
5.
Jednou takhle zrána dopoledne
zaskočí si Golem na pivo
Jen tam vejde, hospodský se zvedne
povídá mu: "Voni nádivo,
zrovna tady vo nich řeč se vede,
co to maj s rabínovou tetou?"
Golem zrudne a potom hned zbledne
vece: "Do toho se nepletou."
6.
Vypil, zaplatil a když byl venku,
zmocnil se ho spravedlivý hněv.
Za to, že mu pomlouvaj milenku,
z prsou vydral se mu hrozný řev.
Letí zpátky, půllitr uchopí,
ze štamgastů dělá mrtvoly,
než se šenkýř ku obraně vzchopí,
mrtev leží, hlavu vejpůli.
7.
Uřícený Golem k tetě letí,
zjeviti jí, že ji miluje.
Najde jí však ležíc ve objetí
s oficírem infantérie.
Jeho oči plakat začnou pláčem,
žárlivost mu vtiskne v ruku zbraň.
Jme se párek mlátit pohrabáčem
oficíra zabil, i tu saň.
8.
Když to všechno podpálil a utek,
byl vám z toho poprask veliký.
Do samoty hnal Golema smutek,
v patách vojsko měl a četníky
Až se dostal ke Starému mlýnu,
mlynář ho oukropem častoval
Von ho zabil, i jeho rodinu,
v mlejně se zabarikádoval.
9.
Devět měsíců a devět neděl
regiment vojska ho obléhal
Golem smutně na palandě seděl,
chvilku plakal, chvilku dopis psal.
Rabínovi, co mu zabil tetu,
napsal, že si svůj život veme,
na hrob prej ať mu daj tu trumpetu,
na památku lásky zhrzené.
10.
Když to dopsal, zvolal: "Žít mi nelze!"
skočil do vody řka: "Adié!"
o zániku jeho jsou dvě verze,
ze kterých uvádím první dvě.
Podle jedné do té vody skočil,
namočil se, pak se rozmočil.
Podle druhé nejdřív se rozmočil,
namočil se a pak tam skočil.
11.
Nevím, která z těchhletěch dvou verzí
je verze víc pravděpodobná.
nejpravděpodobnější je třetí,
která je těm dvěma podobná.
Podle ní se Golem nerozmočil,
jen se namočil a vyskočil,
jenže ono začlo náhle pršet,
takže se přece jen rozmočil.
12.
Je tu ovšem ještě verze další,
myslím, že je čtvrtá v pořadí.
Je to verze sice trochu starší,
já však myslím, že to nevadí.
Vona totiž tahle čtvrtá verze
předešlé tři verze nahradí.
Takže vlastně, když vám ji neřeknu,
tak to skoro vůbec nevadí.
13. (Poslední verš zpomalit)
Je tu ovšem ještě verze pátá,
ale ta není doložena.
Podle ní ta teta byla táta
a Golem byla jeho žena.
Podle této verze celý příběh
úplně by se nám otočil,
takže bude nejlíp míti za to,
že se Golem přec jen rozmočil.
Strahováček
1.
Na Strahově pod Petřínem klášter stojí
A tam jako v kleci ptáček
pláče malý strahováček
Pro dívenku svoji.
2.
Pro panenku svoji vzlyká bez přestání
I když kráčí ku oltáři,
i když čítá v breviáři,
myslí jenom na ni.
3.
Neplač, neplač, strahováčku, zanech nářku.
Dobrá fara všechno spraví
dostaneš dívenku svoji
k sobě za kuchařku.
Takovýho frajera se člověk muší bát
1.
Když jsem přišla k Vonáskovům do sálu
sedělo tam moje roští u stolu.
vedle něho ňáká cizí saze seděla
a já na to přenešťastná hledět musela
R.
Takovýho frajera se člověk muší bát,
kterej nosí šístky, patku, na kalhotech štráf,
vatovaný buldočky s gumičkama,
doleva to válí s fabričkama.
2.
Přišel za mnou jeden pardál, moc hezkej byl,
esli by von vo taneček mě poprosil
já povídam: Milej pane, to nemůže bejt,
támhle sedí moje roští, nadělá z vás prejt.
R.
3.
Ale že von hezkej, silnej, ramenatej byl,
von se nad tim mojim roštím nepozastavil,
a že si mě k tanci tisknul jak to muší bejt,
a když přišlo moje roští, nadělal z něj prejt.
R.
4.
Potom jsme se milovali tuze velice,
samou láskou vyvrátil mě vobě sanice,
toho jsem se jaktěživa nenadála,
že budu mít za svý roští tak príma pardála.
R.
V kartouzských temnotách
1.
V kartouzských temnotách bledý trestník sedí
po létech mu zase kyne svoboda
na svůj život celý zasmušile hledí
v srdci hlodá pomsta bezmezná.
2.
V pěni velkých trojků, to se nechá sedět,
zvláště, když je sedum táců ulito,
to se ale nesmí nic vo zradě vědět,
když se dovíš něco, bolí to.
3.
Šel jsem včera večer ztichlým zapadákem,
když tu náhle ke mně komplic hovoří:
My jsme ji svázali v koženým kabátě,
do rána jí svíce dohoří.
4.
No tak vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli,
tohle jsi nám, holka, dělat neměla,
zradila jsi partu, chodila jsi s fízly,
teď dostaneš ránu do čela.
5.
Já tě chápu, Maňo, bylo málo cejnů,
proto jsi se radši sčuchla s chlupatým,
a já tě teď, Maňo, vlastnoručně sejmu,
nechám tě tu v prádle flekatým.
6.
Nejhorší je na tom, že to bylo z chlapem,
co nám vloni v létě partu rozdělal,
a já,milá Máňo, jsem teď zase klukem,
kterej tě tu za to voddělá.
7.
Zavři voči smutný, moje milá Máňo,
já jsem tě měl, holka, dovopravdy rád,
že jsi krysařila, máš teď dokonáno,
parta chce bejt klidná, tak jdi spát.
8.
Temný výstřel zazněl ztichlým zapadákem,
tam kde vůbec žádnej fízl nechodí,
ráno našli Máňu v koženým kabátě,
její ústa už nic nepoví.
Strejda z Čabůz
1.
Přišlo to jak na komando, když jsem dostal rekomando
abych si vzal patrony a ručnici.
Abych sednul honem na vůz a jel k strejdovi do Čabůz
zastřelit si ňákou ramlici.
Sňal jsem ze zdi pušku, co s ní dědové
Prahu hájili, když přišli Švédové,
pucoval jsem ji celou petrolejem, prolil volejem
tu ručnici.
Pak jsem ji nabil celou střelným prachem, třeste se strachem
páni zajíci.
K lovu nutné věci k tomu sbalil do vaku,
tři flašky slivovice a dvě koňaku,
a pak coby malej mysliveček tou pražskou električkou trandil
ke vlaku.
2.
Na nádraží pam průvodčí okolo mě hned se točí,
pak povídá: Kampak jedeš, pytláku.
Když jsem mu řek, že do Čabůz, ukázal mi hnedka na vůz
a zavřel mě vzadu v hitláku.
A tak za dvě retka měl jsem extra vůz,
jel jsem pohodlně z Prahy do Čabůz.
Čabůzy, má rodná víska, je mi tak blízká a milá mi.
Starostu tam, protože je malej, na zimu balej ještě do slámy.
Neb se chudák celej život nevzmoh na zimník
a poledne tam mlátěj prknem vo rybník
a v týhle vísce hajnej je můj strejda.
Ne von je pytlák, ale hajným by chtěl být.
3.
Jak mě spatřil, milej strejda povídá hned: Bóže, jejda,
jakpak se máš a co děláš, můj hochu.
Než jsem dosed na židlici, už mi nabíd slivovici,
co mi předtím ukrad z tlumoku.
Teta tvářila se na to divně ňák,
dělala si asi zuby taky na koňák.
Strejdovi však zachutnala více ta slivovice, pil do noci.
A pak řek: Hochu, teď si uděláme výlet a jdeme střílet s boží pomocí.
Do lesa jsme přišli, když noc už byla hluboká
a strejda se přede mnou chytil do voka
dal jsem mu jednu flintou přes palici,
neb jsem se lek, že je to svině divoká.
4.
Strejda ještě v lese ležel, když jsem přes Čabůzy běžel,
vlít jsem celej vyplašenej k svý tetě,
Hledám, volám milou tetu, takovou však veletetu
neuzříš, co budeš na světě.
V koutě prázdnejch flašek plná polička
a teta na podlaze dělá zajíčka,
povídám: Ale, moje milá teto, co tohle je to za pozice
a teta záhy odvahy si dodá, že prej mě prodá kůži z vopice.
Od těch dob se hněvám na svou tetu, na Zuzi,
a nechci vzpomínat už na tu noc a na hrůzy
a coby malej mysliveček v životě nechci vidět tyhle Čabůzy.
Když šel pan Johanes pod Koňskou bránu
1.
Když šel pan Johanes pod Koňskou bránu,
potkal tam pojednou rozmilou pannu.
Tralala lalala lalala lalalála
lá lala lá lala lá lalalalalala.
2.
Klobouk měl na stranu, hedvábnou vestu
panence pojednou zastoupil cestu.
Tralala ...
3.
"Kampak, má panenko, kampak vy jdete
já bych vás provodil, jestliže chcete."
Tralala ...
4.
Ona se usmála, dodala k tomu:
"Věneček mamince nesu si domů."
Tralala ...
5.
Panence pojednou pobledly líce
věneče neměla, neměla vice.
Tralala ...
6.
Ztratila panenka věneček cestou,
má ho pan Johanes za hedvábnou vestou.
Tralala ...
V tom nuselském údolí byla fidlovačka
1.
V tom nuselském údolí byla fidlovačka
na ní s ševcem z Podolí tancovala Kačka.
Trára rarara rára rarara rarará rararara.
2.
Měla si vzít krejčího, ale teď ho nechce,
protože má lepšího z fidlovačky ševce.
Lála ...
3.
Z krejčího nic nekouká, Kačka řekla: I ne
ten jak vítr zafouká, hned si hledí jiné.
Lála ...
4.
Švec jak česnek v oukropu na verpánku dřepí
že má ruce vod popu, na ženu se lepí.
Lála ...
5
Za čtrnáct dní po svatbě Kačka zaplakala,
fidlovačku každý den v duchu proklínala
Lála ...
6.
Švec byl dobrák od kosti, nejed, ani nepil,
měl však jiné starosti, na ženské se lepil.
Lála ...
Hrabě Fridolín
1.
Na hranicích města něměckého
stojí tam skvostný hrad na skále,
v němž hrdinská rota v kole pěje,
kdež přebýval Fridolín hrabě.
2.
Podle hradu malý potok plyne,
teče voda velmi ztichounka,
uprostřed skal v překrásném údolí
stojí chaloupečka malinká.
3.
V té chaloupce dívka přebývala,
nejkrásnější z toho údolí,
ta se Vilhelmína jmenovala,
nejchudší však byla z vůkolí.
4.
Hrabě Fridolín se zamiloval,
hořel pro ni láskou nejprudší,
to si ale nepřipamatoval,
že se pro jeho stav nesluší.
5.
Když ji uznal za nevěstu sprostnou,
hrabě Fridolín se zastyděl.
Vilhelmínu v jejím krásném věku
opustil, by víc ji neviděl.
6.
Vybral sobě z rodu šlechtického
spanilou a sličnou nevěstu,
s ní se oddal k stavu manželskému,
vydal se hned pro ni na cestu.
7.
Vilhelmína, jak to uslyšela,
hned velkou bolestí omdlela,
pak do velké nemoci upadla,
až konečně žalem zemřela.
8.
Fridolín svůj sňatek slavně strojil,
nato strašná noc mu nastala,
však se ale nad tím pozastavil,
že ta dívka pro něj zemřela.
9.
Dříve, než se půlnoc přiblížila,
svědomí mu ani spát nedá,
a než dvanáctá hodina bila,
zjeví se mu postava bledá.
10.
Bylať jest to mrtvá Vilhelmína
v rouše bílém celá oděná,
tiše kráčí k loži Fridolína,
z ní zavála zima studená.
11.
Jen se netrap, praví temným hlasem,
že jsem já tvou vinou zemřela,
odpustila jsem ti dávným časem,
když se duše s tělem loučila.
12.
A když tato slova promluvila,
ruku mu dala na smíření,
dříve než se noc s dnem rozdělila,
vzal hořem života skončení.
13.
Ta poslední slova jeho byla:
Žádám si s ní býti pod zemí,
pak jsa smířen se svou věrnou chotí,
skonal mezi svými dvořany.
Letec Gauber
1)
Pražané, ti ještě neviděli
pověstný aparát létací
proto všichni jistojistě chtěli
uvidět tu skvělou sensaci.
2)
Všechen lid, co táhne k Vyšehradu,
všeliký shon, co to znamená?
To pan Gauber na svém aeroplánu
na rajtplace vzlítnouti dnes má.
3)
Aeroplán, toť několik jest křídel,
drátů pár a kousek lajntuchu,
vrtule je jako od parníku,
motor všechno žene do vzduchu.
4)
Tu již Gauber k aeroplánu kráčí
a tváří se zcela záhadně,
všechen lid se v rozčílení tlačí,
netušíce, jak to dopadne.
5)
Na montéry zavolal "en, de, trua",
což po česky značí ein, zwei, drei,
ti hned k vrtuli jak draci lítnou,
neb jsou fachmani a cvrkot znaj.
6)
Sotva že se od země odlípnul,
udělalo v aeroplánu "ryc",
po hlavě se do země zapíchnul,
jako špejl do čerstvejch jitrnic.
7)
"Z toho lidé poučení mějte,"
pravil v Chuchli vechtr na trati.
"Člověku, že Pán Bůh nedal křídel,
nemá se pokoušet lítati!"
Fešák Hubert
1)
Frajerů je kolem nás jak kvítí,
chlápků co maj' svůj styl,
Revírní, jedinej ten moula,
kterej to nepochopil.
R)
Práce je vážně ta poslední šanc,
jak sehnat škváru, tak proč ztrácet glanc.
Hautrhám je potřebí jen málo,
nepoztrácet eleganc.
2)
Stopy bot na dláždění jen zřídka,
smejvá je déšť a čas,
z otisků bot frajerů však kouká
navždycky žižkovskej vzkaz:
Přednosta stanice
Přednosta stanice, ten nekouká jen na šíny,
přednosta stanice, ten umí prohnat mašiny,
přednosta stanice, to prazvláštní je tvor,
před ním se klaní semafor,
šarže je hrozná, každej ho pozná,
červený nos i čepice,
to je přednosta stanice.
Bremza, ten má těžkej život, dře všecky koleje,
mašinfíra je jak černoch, celej vod voleje,
konduktér zas štípe lístky a holky do tváře,
ten ve vlaku vlastně dělá jenom bachaře.
Pan revizor reviduje každýho haranta,
kouká, kde by načapat moh' černýho pasanta,
oficiál, adjunkt i generální inspektor,
to všecko je přec proti nám jen fór.
Sólo refrain
Já chodím ráno k Emě
1)
Pan továrník Krausamintz kavalír byl známý
rád měl všechno na světě, hlavně ale dámy
Že byl trochu při letech, tak si řekl: Jářku,
opatřím si privátní mladou sekretářku.
Z inserátu našel si slečnu Emilku,
v továrně pak zdržel se vždy jen na chvilku.
R)
Já chodím ráno k Emě a večer ona ke mě,
my sejdeme se vždycky akorát,
Vždyť žádná jiná nemá tu kulturu co Ema,
ta mohla by mít v lásce doktorát.
Děláme zázraky, ona a já taky,
žádná se neumí tak hezky smát,
Když nepřijdu já k Emě, tak přijde ona ke mě,
my sejdeme se vždycky akorát.
2)
Se zdravím pan Krausamintz býval na tom bledě,
teď však, co má Emilku, mládne vůčihledě.
Ač s ní dělá přesčasy, na světě je radši,
všichni o něm říkají: Den ze dne je mladší.
Co je toho příčinou, když se někdo ptal,
pan továrník diskrétně jen mu zašeptal:
R)
3)
Ema měla zásadu: láska nese mince,
přece se však přejedla toho Krausamintze.
Časem se jí zalíbil též pan prokurista,
pan pokladní, účetní, ba i inkasista.
Aranžér a volontér, a tak dál a dál,
za půl roku zpíval si celý personál:
R)
In Italien
1)
Když jsme byli v Itálii
při tý velký patáliji
Trá tará ta ramtatatatá
Přišli jsme do Solferina
tam vám všude teklo vína
Trá tará ta ramtaratatá
Taliány zahnali jsme zpátky,
na ženský jsme ale byli krátký
Takže unser vater Radecký
prohodil tam za nás za všecky:
R)
In Itálien, in Itálien,
donner wetter noch einmal,
Tam jsou ženský sakramentský,
že by se jich člověk bál.
Zato naše český děvčata
ty jsou lautr jako poupatatata
naše český holčičky,
to jsou jako putičky,
ty maj srdce ze zlata.
Písnička o vltavském korytě
1)
Poslechněte mou písničku o tom novým korytě
o tý slavný události, nejnovější raritě
Polovic už světa ví, jaký obraz poutavý
bylo tohle přelejvání stříbropěnný Vltavy.
2)
K slavnostnímu aktu tomu přišlo mnoho publika,
a pak z kruhu hodnostářů účast byla veliká
Ptáš se pravdou zdali to, zjev už příliš starý to
že se sejdeš s hodnostáři jen tam kde je koryto
3)
Řečnil ten a řečnil onen, národ svorně nalejvaj
voni jsou to, jenom voni, co Vltavu přelejvaj.
Vltava však, tralala, jejich řečí nedbala
jen tak vod těch velkejch pánů se tam nalejt nedala.
4)
A tak u očekávání hromovýho výbuchu
drželi si všichni páni, ruce svorně na uchu
vtom bez velkých nadsázek, nádhernej zříš vobrázek
prsklo to tak jak rachejtle a vylít pouze jeden voblázek.
5)
Inu kdo prej za to může, že prý si to nedá vzít
povídal pan ohněstrůjce: tím je vinen Ekrazit
Spletli jsme se velice, sem patřila munice,
co nám lóni rozházela půl Truhlářský ulice.
6)
A tak teče Vltavěnka starou cestou klidně dál,
ten kdo jí chtěl přelejvat, ježiši ten se blamoval
Přelejou ji v závěrek až některej outerek
zatím tendek nateklo jen inženýrům do pérek.
Píseň bohnická
1.
Na staroměstském rynku
hobloval krejčí kamna,
lepší je karfiól
s koprovou omáčkou,
můj bože, mně je na nic,
co tomu řekne švagr.
2.
Když jsem šel z Prahy domů,
kdo mě to žito prodá,
strč hlavu do pytle,
za fajfku tabáku,
Praha je velké město,
teď je zas pivo horší.
3.
Z večera za svítání
vyšťouch si dolkem oko,
napij se podmáslí,
kam, Jene, pospícháš,
blbost je hrozná nemoc,
pan farář není doma.
4.
Když jsem šel na roráty,
zakukal na věži vůl.
Já nesu žaludy,
strejček má škrkavky,
nesahej na to prase,
sice ti dá žihadlo.
5.
Plul hadr proti vodě,
zezelenal se mu vršek,
nepískej do varhan,
seděla v jeteli,
jen se mně šátečku, toč,
kráva se nám utrhla.
6.
Půllitr není zvíře,
oukrop je bez česneku,
boty zas stávkují,
kapr nejí guláš,
sníh si zas za kamna sed,
děti neumí dardu.
7.
Když jsem ty holuby pás,
zařehtal můj vraný pes,
strč si prst do krku,
přikrej se papírem,
Polák je prastarý kmen,
František Josef umřel.
Nando, ty jsi ta myš fórová
Povinšujou si tu "lendu"
co mám s mojí Nandou,
vychovaná jistě není
mezi žádnou bandou.
Holka "zóbr" jako víno
a rozumí rumu
U Kocanů v sále jsem s ní
v kole v jednom tumlu.
Cárarara racaj caj caj caj
Nando, ty jsi ta myš fórová
ty mě nemít tak jsi hotová,
dycinky snad stojím za to
Nando ty jsi moje zlato, ba jo!
Ke "Kocanům" jdem jak domů,
bez všech komplimentů,
před námi se všecko třese,
v etablissementu
muzikanti, jak nás zmerčej,
přestanou zahálet,
a tu naši bez cavyků
hned nám začnou válet.
Že má Nanda je feš žába,
pro ni bych svět zbořil,
co jsem už jen kamarádů
z žárlivosti zmodřil.
Dycinky jsme párek čupr
oba známe tahy,
má Nanda je z assanace
no a já jsem z Prahy.
Má Nanda, ta zná se starat
o prachy moc chytře,
každého zná bulíkovat
a pak zrak mu vytře.
Aby prachy nescházely
oba starost máme,
"U Kocanů" rozfofrovat
pak je dobře známe.
Po sále se spolu nesem
"knódl" při šlapáku
pak si dáme pivo nalejt
rovnou do tupláku.
Nejdem domů, až zas ráno,
v tom největším "pucu"
já i Nanda dohromady
máme notnou múcu.
No a když se v sále stane
rvačka že se strhne,
má Nanda to začne mazat,
do všeho se vrhne.
Policajti když nás líznou
mě i moji Nandu,
po cestě si ještě zpívám
a mám z toho švandu.
Emanuel Přibyl
1
Odpoledne v neděli Anka volno měla.
Scházela se s vojáci ve 3 U Anděla.
Jí se ale líbil jeden pěknej civil,
ten kterej se menoval Emanuel Přibyl.
2
A tak si ho pozvala k sobě do kuchyně.
Tam ho chtěla milovat, ale on řek i ne.
Aň jí nepolíbil ten pitomej civil,
ten kterej se menoval Emanuel Přibyl.
3
Tak se na něj vykvajzla a dala mu kvinde
dyš mě nechceš milovat hledej štěstí jinde.
Tak poznal, že chybil, ten pitomej civil,
ten kterej se menoval Emanuel Přibyl.
Já mám tramway novou, elektrikou hnanou!
Já mám tramway novou,
elektrikou hnanou,
jezdí na ní všici -
civil i šofršici,
ať se jak chtěj zovou.
Kdo však na ni sedne,
strachem brzy zbledne,
neboť - můj ty světe! -
ona všecko smete
večer nebo ve dne.
Tu porazí babku,
tu zas malou žabku,
do fiakru vjede,
kobylu přejede
jak dešťovou kapku.
Až to v údech mrazí,
když se někdy srazí -
to z vagonu třísky
lítají do výšky
jak pytel sazí.
Nad ní jsou napjaty
elektrické dráty;
na koho ten spadne
- slitování žádné -
hned mu zchromí hnáty.
Kdo se s tchýní potí,
ať ji pošle proti
téhleté tramwaji:
ta jak uhlídá ji,
pořádně ji zkrotí!
Kdo máš věřitele,
objednej ho směle
do ulice ke zdi,
kde ta tramway jezdí -
ta mu hrob ustele.
Jede jak saň dravá,
zvoncem signál dává:
pořád ho slyšeti
jak ráno na smetí
ať tě bolí hlava.
Zvoní jak na smetí
(utíkejte, děti!),
neboť podle zvyku
má se nebožtíku
vždycky vyzváněti.
Kdo ji zhlédne zdáli,
jak střelný prach pálí;
nepromluví slova,
do domu se schová,
strach má neustálý.
Protož dámy, páni,
sedejte si na ni;
neb s tím,kdo jde- pěšky,
ať je lehký, těžký,
nemá slitování.
Za každým se honí
to je známo o ní:
vjede do vojáků,
ať stojí v "haptáku"
neb jedou na koni.
Ať si sebou šije
jako když hrom bije -
nemám strach z té feny
neb jsem pojištěný
u banky Slavie!
Já mám tramway novou,
elektrikou hnanou:
a kdo není hloupý,
ten si o ní koupí
píseň šestákovou.
O tom velkém nedostatku uhlí
1.
Na počátku toho roku
jeden tisíc devět set
stala se velká pohroma,
o níž před tím neslyšet.
R.
Je, je je to pravda,
je, je, je to tak,
je, je, je to pravda,
je, je, je to tak.
2.
Horníky v uhelných dolech
přešla všecka legrace,
prohlásili "nevrtáme"
a víc nešli do práce.
3.
Neboť nemohli už déle
býti živi od uhlí,
proto začli stávkovati,
by si smůlu protrhli.
ref.
4.
Nájemci uhelných dolů
nechtěli však přidati,
řekli, to že radši budou
sami uhlí kopati.
5.
Nikdo netušil z nás, jaké
bude to mít následky,
až pak když se prodávalo
uhlí jenom za pětky.
ref.
6.
Všichni lidé se hned po něm
začli shánět jak blázni,
uhlíři zavřeli krámy
a odjeli do lázní.
7.
Že vzácností bylo uhlí
nevozeno na káře,
ale v ekypáži s erbem
nebo aspoň v kočáře.
8.
A že malý drobet uhlí
stál tisíce pomalu,
dámy místo diamantů
nosily ho do bálu.
9.
Dceři dala do výbavy
kornout uhlí maminka,
a nejdražší svatební dar
byla uhlí putynka.
10.
Uhlím se okrašlovali
k svatbám dorty koláče,
sebevražda plynem z uhlí
byla jen - pro boháče.
11.
Hned se přestalo s ním topit,
věřte mi, to není klam,
neboť bylo prohlášeno
učenci za drahokam.
12.
Místo něho nastoupily
vynález to osvěty
hospodyním jenom pro zlost
ohnivzdorné brikety.
ref.
Je to tak!
Vrah Barbory Smrčkový
I.
Do Braníka po parníku k Vrbičkám jsem jel
a to proto, že v tom horku koupat jsem se chtěl.
Na břehu se svlíknu hup! do vody vlítnu
a za chvilku vykoupanej oblíknout se šel.
Sprásknu ruce, krinda pána šaty někdo vzal
místo nich tam ňáký hadry mně vám zanechal.
Tak co měl jsem dělat "Zlodů" šel jsem hledat
oblíknu se po silnici k Praze jsem se dal.
Strážník co mne potkal křičel: "Ty seš pěkná veš!"
Vždyť máš Prahu zakázanou? "Co tam zase chceš"?
Hanbou celý zapálenej do Prahy jsem vlít.
Na Václavským ňákej "tajnej" policajt mne chyt!
(Spustil na mne:) Už tě mám! Už tě mám!
Přece jsem tě dopadnul! povídal hned že jsem někde
ňákou holku přepadnul. "Daj si říct! Daj si říct!
Mejleji se s mundurem"
Chci mu to ňák vysvětliti co pak k slovu přišel jsem?
Chci mu to ňák vysvětliti co pak k slovu přišel jsem?
Spustil na mě kách! "Lumpe ty jsi vrah Barbory Smrčkový
a já jsem dostal strach. -
II.
Čtyři dny mne vyslejchali - hlavu měřili -
že jsem dávno hledaný vrah - svatě věřili -
prej od krve našli
na mým krku mašli
to byl důkaz - skrz který mne soudu svěřili.
Na to přišel pan "Ex Offo" ňáký obhájce
povídal "Ten případ vezmem řádně do práce,
já jsem už jich mnoho
vysekal ven z toho
před porotou zapírají - mně však přiznaj` se!?
Povídám mu jak to bylo -
- On řek:"Sc, se znaj`"
oni v tom už mají praxi
jen tak zapíraj!"
Na to pak jsem před porotou
parný den já měl -
" - všema hlasy - "Vinen! - Provaz!"
tak rozsudek zněl.
(mluví:) Provaz! (hmatá na krk) Rány Matějovy!
Už ho mám! Už ho mám!
Nenechám si zlámat vaz;
tohle přece být nemůže -
to přestává všechen špás!
Daj si říct! Daj si říct!
Mejlej se s tím mundurem.
Chci jim to ňák vysvětliti
co pak k slovu přišel jsem?!
Chci jim to ňák vysvětliti
co pak k slovu přišel jsem?!
Dozorce mne vzal - zpět do basy dal-
smál se "dobré chutnání" mi k šibenici přál.
(mluví:) Aby tě čert vzal!
III.
Za pár dní kat ke mně přišel prohlížel mně krk,
povídal, že budu mrtvej nežli řeknu "mrk"!
vepřovou mně dali
pivo nalejvali -
pak dozorce přišel - ve mně udělá to "hrk".
On však řek`: "Vy nevinnej jste?! Jak to může být!?
Vražedník vám kouká z očí? K soudci máte jít!"
A jak jsem tam přišel
k radosti jsem slyšel
nevinnost má ven že vyšla - svobodu mám mít.
Na to soudce představil mně
toho viníka
co mně ukrad moje šaty
tam u Braníka.
"Tak to ty jseš? Lumpe!" - pravím
kam jsi dal můj "háv?"
"Do amtu!" řek` "zítra pro něj
s cedulkou si plav!"
(dělá jako když čte zástavní lístek)
Zastaveno na jméno: Vypil.
4 koruny. "Mundur".
Už ho mám! - Už ho mám!
Cedulku jsem k ústům tisk
a když jsem byl na ulici
radostí jsem "Juché" výsk!
Povídám! Daj` si říct!
z tý historky příklad maj`
v Braníku se u Vrbiček
nikdá v létě nekoupaj`.
v Braníku se u Vrbiček
nikdá v létě nekoupaj`.
Sic se muže stát - jim ten samej pád
jestli nemaj` štěstí jak já, oběsej jich snad.
Zaječí pacička
1)
Dřív říkali mně kamarádi: Jdi Ty smolaři.
Teď na co sáhnu, všechno se mi skvěle podaří.
Já zaručeně ve všem mám štěstí největší,
protože nosím u sebe packu zaječí.
R)
Kdo má v uzlíčku zaječí pacičku,
ten se neztratí, smůla na něj neplatí.
Když ji pohladí, ona mu poradí,
kouzlí, čaruje, co chce, to mu daruje.
2)
Děvčata jsou na něj jak koláč medový,
manželka se o tom nikdy nic nedoví.
Kdo má v uzlíčku zaječí pacičku,
všecko dovede, všecko se mu povede.
